1/4 - 2015

31. března 2015 v 11:33 | Terry |  Ze šuplíku
Asi bych měla říct, že se trochu stydím. Kvůli neaktivitě. Na začátku ledna jsem se ale naučila od mého finského kamaráda jejich zásadu. Když nemáš co říct, neříkej nic. Jasně, tohle už vím dlouho. Ale v Česku se tomu spíš říká TRAPNÉ ticho. Takže abyste věděli, tohle bylo moje finské ticho. TAK.
Čtvrt roku je za námi ani jsem nestihla mrknout. Byly dny tak trochu prázdné, pak těžké a pak takové, na které se nezapomíná. S oblibou jsem udělala další fotokoláž.
Pár zásadních změn se odehrálo hned na počátku ledna, například zkrácení vlasů. Doteď toho nelituju a konečně můžu říct, že mám zdravé vlasy. Za čtvrt rok mi stihly maličko porůst a už slýchávám 'nech si je znova střihnout jako předtím!', takže to byl asi dobrej krok.
  • Dvacátý sedmý den letošního roku jsme se vypravili do Prahy splnit si další sen. My chemical romance už nejsou, ale Gerard ano. A stát metr od něj? No kdo by to nechtěl! Mínus tedy patří Lucerně, kde se už při první písničce nedalo dýchat a kdyby přidal jen jednu navíc, nejspíš už bych omdlela. Přesto to byl zážitek neskutečný a nezapomenutelný. Kdo by také zapomněl na pětihodinové čekání v řadě a násladně antibiotika, který mě trápily dva týdny, žejo.
  • Pokořila jsem další svůj rekord a udělala perfektní, nepopraskané makronky, hned na první pokus! No prostě cože!
  • V únoru to přišlo a seděla jsem ve vlaku čtyři hodiny zas. Myslela jsem, že po G. mě nic nepřekvapí. CHYBA.
  • Nezapomenutelný den začal anglickým výkladem o Praze (mohla bych z fleku dělat průvodkyni, jasně žejo!). Nějaká ta procházka, nějaké ty nezdravé mekáčské hranolky na Václaváku. Pár dánských studentů, policistů, ale to hlavní mělo teprve přijít. ED SHEERAN. Myslela jsem, že zázraky se prakticky nedějí, ale děly. A za ten den jich bylo spoustu. Třebaže jsme se netuším jak objevili možná v patnácté řadě pod podiem, ačkoliv jsme měli být úplně jinde. DÍKY ORGANIZÁTOŘI, co jste to trošku někomu pokazili, ale nám určitě ne! Od toho dne mi musí hrát aspoň Drunk, nebo A team, abych přežila den. Husí kůže, slzy, takový večer jsem ještě NIKDY nezažila. Může to znít jako klišé, jenže mi to dalo fakt něco neskutečného a nemyslím si, že tenhle zážitek něco jen tak předčí.
  • Abych nezlenivěla, naučila jsem se plést lapače, trochu jsem pokreslila a zašla na neočekávaný koncert, ze kterého se vyklubal další kouzelný den.
  • Dostáváme se do března, kdy jsem se stala prvodárcem. Byla to pro mě skvělá zkušenost, vždycky jsem si přála udělat něco, co může pomoct. Přála jsem si darovat. Jsem ráda, že jsem překonala strach, protože jsem si dokázala, že to jde.
  • Barveníčko foceníčko a moje milovaný tričko. Víc k tomu asi nemám co říct, snad jen, že mě moc těší ten společně strávený čas. Jako bychom nikdy nepřetrhly ten kontakt. Jen.. jsme spolu taak málo!
  • Zase se nás pár sebralo a užilo si další skvělou akci, potěšilo mě vidět každého z vás!
  • Dnes kupříkladu začalo sněžit. Ale i když zrovna nesněží, užívám si pravidelného kakaování. SAMA. I po těch letech mi to pořád chybí, to kakaování SPOLEČNĚ. Jenže na to už prostě není příležitost...
Z posledních sil se loučím s březnem a počátkem dubna si nejspíš začnu sestavovat maturitní rozvrh. Třeba to přežiju!
Držím si palce, no a tak zase kus mého života. Co Vám ostatně budu povídat, žejo. Tak zas někdy, punťové!


 

Jizvy s dávkou adrenalinu

11. ledna 2015 v 18:54 | Terry |  Ze šuplíku
Cvičná slohovka k maturitě s tematikou adrenalinu. Trochu se stydím, trochu směju. Ale zase si říkám, že není špatný nápad to sem zveřejnit pro případ, že NÁHODOU (jako obyčejně) dokument upadne kamsi do temnoty. Tak tady to je.


Rány navždy zůstanou v paměti. Nejčastěji si pamatujeme ty chvíle, které obsahují silné emoce. Jednu vzpomínku si osobně ponesu dokonce života v podobě znatelných růžových map na svých stehnech. Stojím u sporáku v kuchyni a najednou si vzpomenu , co se odehrálo počátkem jara.

Na teplé večeře nejsem zvyklá a tak se už na cestě ve vlaku těším, až si doma uvařím špagety a zpříjemním si tak chladný večer. Když dorazím, ještě v bundě si nalévám do hrnce vodu. Čekání se rovná malému nekonečnu a tak postávám a promíchávám stále teplejší vodu s měknoucími nudlemi. Tekutina se dostává na bod varu. Chytám do hadříků obě ucha hrnce, ale najednou...

Uvědomuji si co se stalo až o několik okamžiků později ve sprše. Hrnec z hadříku vyklouzl a celý jeho obsah skončil na mých stehnech a kotnících. Telefonující matka se ptá, co se děje. S klidným hlasem ji uvádím do děje a v tu chvíli zavládne panika. Já stále klidná kráčím do pokoje, když si všimnu puchýřů, které vzbuzují pocit vulkánu. Jako by měly každou chvíli vybuchnout.

V nemocnici jsme počátkem večera a mě čeká převoz do jiné, kde mě nechají ležet na popáleninovém oddělení. Ležím v sanitce a hlavou mi probíhají nejrůznější myšlenky. Zmizí mi někdy ty obrovské puchýře? Do sanitky mě nesli na nosítkách. Budu moct vlastně pořádně chodit? Co všechno se tímto rozmarem změní? Začínám panikařit. Možná z hrůzných myšlenek. Možná z toho, že v sanitce musím ležet hlavou napřed, což mě znatelně znervózní. Je to jako náklanět se nad propastí. Polévá mě horko a nedokážu se uklidnit za žádnou cenu. A to jsem původně byla za hrdinku, abych matce ukázala, že se neděje nic vážného, jenže dělo. Druhý stupeň popálenin.
S úderem půlnoci mě konejší doktor. Bude to těžká a dlouhá cesta. Měsíc pouze na záchod a do postele. Převazy. Vidím, jak mi sestra trhá spálenou kůži a to nové maso, regenerující se s každou návštěvou. Separace od všech známých. S každým dnem dělám pokroky. Nevzdám se.

Usmívám se, když si vzpomenu na ty dramatické momenty. Na vystrašenou matku, houkající sanitku a rychlé převozy na lehátku. Usmívám se a na stehnech mi zejí dvě stále viditelné jizvy...

Terry

All of the Stars

15. srpna 2014 v 14:39 | Terry |  Ze šuplíku
Poslední noc byla kouzelná. V každém dni hledám něco krásného. A když čas trávíte s někým, kdo pro vás hodně znamená, není to vůbec nic těžkého. Nedávno to byla procházka s pejskem ve třech. A bylo nádherné dívat se, jak se perou, jak páníček udělá první poslední, jak se aportování pro míček může změnit v úžasnou vzpomínku, když někdo místo na hřiště hodí míč na parkoviště a já jen sleduji, jak postupně s každým odrazem střídá jednu kapotu vedle druhé a jen se modlím, aby na žádném z nich nezačal houkat alarm. Přesto to byla vzrušující a krásná chvíle večera. Když stejná situace probíhala třetí večer, s trochou beznaděje z počasí posledních dní jsem zvedla hlavu a nevěřila vlastním očím.

Ačkoliv celé odpoledne se nebem proháněly mraky, večer byla obloha čistá jako lilie (teda ne bílá, ale bez mraků - pochopitelně) a mohla jsem pozorovat nebe obsypané zářícími hvězdami. Pod širým nebem bývám upřímnější, jak se včera ukázalo. Ať už se na mě později dotyčný naštve, či naopak svůj vztah ke mně víc upřímnost utvrdí, jsem ráda za pár myšlenek, které včera padly. Vzpomínání, přemýšlení nad tím, jak je čas pomíjívý a jak jednoduše můžeme ztratit něco, o čem jsme si mysleli, že je v každodenním životě nezbytné. Úvahy o přáních, kdyby nějaká perseida opravdu spadla. Spadly dvě a každý jsme viděli jen tu 'svou'. Každý jsme si přáli něco jiného a každý si odnesl skvělý zážitek.

Přidejte do toho veeelkou sklenici nutelly, lžičku, teplou deku, bundy a je vám úplně jedno, že je tráva mokrá a vám navlhne oblečení. Je vám jedno, že vás zima šimrá v konečcích prstů. Je vám jedno, že sedíte mezi paneláky a každý na vás kouká jako na blázny. Je vám jedno to nepodstatné. Vidíte jen tmavé nebe, blízkého člověka a ušáka na sídlišti vykukujícího zpoza vysoké trávy. Co může být lepšího?
PS: Radovat se z maličkostí! :)
 


Radost z maličkostí

11. srpna 2014 v 14:13 | Terry |  Ze šuplíku
Hrozně nerada od ostatních slýchám: 'Ty nevíš jaké to je! Nikdy jsi to nezažila!' nebo 'Mám těžkej život, no jo'. Tyhle věty s negativním nádechem jsem nikdy neměla ráda a pokud jsem se dostala do nějaké životní patálie já, snažila jsem se jí řešit různými způsoby. Záleželo na věku. Ve třinácti jsem řešila určitě věci jinak než teď. A když si vzpomenu, možná jsem byla o dost hektičtější než teď. Všechno muselo být hr - i když, to někdy i teď. Když se pro něco zásadního rozhodnu, musím to mít okamžitě tak, jak si přeju. Nevím, jestli je to vždy dobře, ale mívám to tak. Bylo pár situací, kdy jsem si říkala, že je nemůžu v životě zvládnout a proč se dějí zrovna mně. Postupem času vidím, že ne vždy bylo všechno tak tragické jak se zprvu zdálo a hlavně, že jsem se poučila a každá 'krize' mě posunula někam dál.

Chci se ale vrátit k podstatě článku, kterou mám dnes v hlavě. Mám za sebou pár dní, které nebyly zrovna šťastné. Dobře, přišly mi opravdu velmi špatné. Nálada jako na horské dráze, záchvaty smíchu se záchvaty pláče, kamarádi-nekamarádi, poznání přátel a 'přátel', finanční krize (kdo ji nemá?) a jiné rodinné nevyřčené záležitosti. Každý má asi jednou za čas období, kdy se nakupí několik věcí a najednou nedokážeme situaci vůbec zvládnout. A přejeme si, aby to období brzy skončilo. Otočím kartu a přestanu se věnovat připomínáním 'krizí' posledních dní.

Vždy jsem si říkala, že je důležité radovat se z maličkostí. A bála jsem se, že si to budu stále jen říkat, ale skutek uteče. Když se ohlédnu dozadu, uvědomuji si, že neutekl. Stačí si vzpomenout jen na pár situací posledních týdnů. Tu neuvěřitelnou radost, kdy jsem po roce znovu ucítila 'vůni' metra na eskalátorech a kdy mi z průvanu začaly vlasy poletovat na všechny strany. Nebo když jsem v batůžku našla balíček žvýkaček - ještě jich tam pár bylo! Když jsem otevřela v horkém dni ledničku a mohla jsem si do pití hodit několik kostek ledu, protože byly připravené - ve většině případů musíte prvně nalít do krychlových formiček vodu a vyčkat malé nekonečno, než zmrznou, co? Já to tak aspoň mívám. Nebo když si pustím náhodný seznam písní a objevím v ní neznámou, která mě chytne, začnu ji shánět po internetu a nakonec vítězoslavně vkládám úlovek do telefonu. Když náhodou najdu v kapsách fotku, měsíčník, peníze či vzpomínkový předmět o kterém jsem si myslela, že dávno leží zapomený v centru Prahy, Paříže nebo Londýna. Když si dám do oblíbeného hrnečku kakao a zasednu ke skvělé knížce, která mě vtáhne do děje na půl dne a já vím, že to nebyl promarněný čas.

Mezi včerejší a dnešní nocí (dávám to za 'vinu' Superúplňku! Určitě měl něco do sebe) jsem začala přemýšlet nad různými změnami. A ráno náhodně díky článku v ELLE narazila na jedny Šťastné internetové stránky. Doslova Šťastné od paní Šťastné. A to mě donutilo začít zase žít. Ne sedět v depresích, nemá to význam. Jasně, vím že takových dní bude ještě moc, ale nerada bych, aby špatné dny převažovaly ty dobré. Tak to teď měním. Začalo to tím, že jsem si dala své oblíbené tričko s potiskem kapely a rázem si vzpomněla, jak jsem k němu vlastně přišla. Bylo přes internet na jedné stránce s oblečením, psalo si o něj asi patnáct dívek a zrovna mně přišla zpráva, že připadám majitelce sympatická, že mi opravdu jde o tento jedinečný kousek a že jsem jako jediná poslala opravdu potěšující zprávu. V den, kdy vytoužený balíček dorazil jsem z autobusové zastávky ze školy rovnou BĚŽELA domů pro lístek, na poštu a s jiskrama v očích otvírala nadšeně pracně zabalenou zásilku. Už je to více než rok a stejně vím den, kdy jsem si triko poprvé oblékla. Poznala jsem skvělého člověka, se kterým jsem dodnes i přes velkou dálku v kontaktu, vždy mě potěší. Stejně jako prvně, kdy mi pochválil mé nové tričko. A tak má na sobě 'kus hadru' neskutečné množství vzpomínek, stejně jako mnoho věcí v mém pokoji. Ať už plakát na zdi, krabička v šuplíku nebo nepodařené fotky z dovolených, kdy mám ale skoro ke každé nějakou skvělou historku.

Je důležité umět se radovat za každých okolností. A nezapomínat na to :)

PS: Během napsání prvních dvou odstavců začala neskutečná bouřka. Před psaním článku jsem nasadila kraťasy a rozhodla se navštívit místní knihovnu. Na chvilku jsem se zamračila... ale poté si uvědomila, že si můžu otevřít okno, vnímat úžasný čerstvý vzduch, který tak miluji když prší a napsat tento snad pozitivně naladěný článek! Mezitím pršet přestalo. Ale s posledním odstavcem začalo znovu, mnohem víc. Z letního deště nastala průtrž a já se jen těším, že si udělám kakao a budu se dívat z okna s hrnečkem v ruce.
Pokud ovšem nedošlo mléko...

Keep smiling! :)))
Terry

Nebuďte mě, prosím.

20. července 2014 v 23:06 | Terry
Zase doma. V horkém letním dni každý přemýšlí, jak by se zchladil, všichni utíkají k vodě. No a potom jsem tu já. Zamyšleně pozorující z okna tři kluky, z nich s jedním jezdím pravidelně do školy, jak hrají frisbee, kolem nich pobíhá pejsek a působí hrozně rodinně a šťastně. Pousměju se a stříhám dál. Teda, stříhám video, další. Prahu už mám hotovou, ta jen čeká na zveřejnění a mezitím stihnu video ze včerejšího dne. Z vařícího, neuvěřitelného, dlouhého a snového dne. Znovu se podívám z okna. Všední život v malém městě. Nemůžu říct, že bych to tady vyloženě nenáviděla, ale.. Vraťte mě někdo do včerejška! Tolik dobra na jednom místě jsem viděla nejspíš poprvé v životě. A protože nechci nic zapomenout, píšu. Do detailu, snad. Kryštofkempe, buď každý den!

19. 7. 2014
8.30
Proboha, za co! Však ještě chvíli poležím..
9.30
Do prdele! Jak si asi stihnu umýt vlasy? PROČ NEMÁM NABITEJ FOŤÁK? A co si vezmu na sebe? Pak přijde máma s otázkou: 'Chce se nám tam vůbec?' a já popadám první tílko z hromádky ve skříni, vlasy hodím do culíku a rozbíhám se ke dveřím s jasným 'Jo, chce!'
11.00
Máma má potřebu stepovat zase brzy na parkovišti, kde se čeká na příjezd auta. Takovej jednodenní taxík. Přesně v jedenáct. Jenže...
11.20
Kde sakra jsou?! Nesnáším lidi, kteří nejezdí/nechodí včas! A ještě v takový den, no táák! Po dvaceti minutách se dočkáme a já mám chuť to auto nakopat. Ale stejně nasedám s úsměvem na tváři, protože vím, že začíná nezapomenutelný den. Jak jinak, měla jsem pravdu. :)
12.30
My jsme tady? Vážně jsme tady? Dívej ty pásky. A ty náramky, jéé!! Je to tu TAAK moc velké, kde půjdeme prvně? Ty vole, vidíš to podium? Hm hmm :) Dolls in the factory? No tak jo :) Kam dřív, kam? Stíháme všechno?
13.30
Jen dáál nechcem zapomenout, to jak je noc dlouhááá,
namaluj mi svítáníííí
Štěpáne, už nehraaj, já mluvím. To je hrozně symatický kytarista...
14.30
R: Takže nebylo jednoduché někoho sehnat, kdo by program doplnil. Bylo dost umělců, kteří odmítli. Ale jeden se našel a ten za chvilku vystoupí.
- Fakt se to stalo? Jakože... vážně jo? 'Jé, ahoj, jak se mááš? ^^' - né že by se na mě ty holky dívaly jak na idiota, proč se zeptal? No dobrá. První písnička, druhá, zapomněl text. Třetí, čtvrtá, pátá - stalo se to zas. Směju se, protože slova znám nazpaměť, narozdíl od autora. Několik letmých pohledů, skončilo to neuvěřitelně rychle. Najednou přichází věty typu spěcháme, balíme, odjíždíme, tak dobře pár fotek. Stojí přede mnou u pásky do backstage hlouček asi 30 lidí. Takových patnáct odešlo s fotkou. Stojím v pozadí, nebudu se nikomu cpát před obličej, žejo. V tom slyším: Dobře, poslední fotka a jedeme. On za páskou, fanoušci před páskou. Otočím se a zjišťuju, že přede mnou je stále hodně lidí. Podívám se na něj, on na mě, pohne s celou páskou aby ji podržel, načež prohlásí s očima stále zarytými do těch mých: 'Ale TY ještě musíš, určitě!' A najednou stojím za páskou s batůžkem s ním, celá upocená, příšerně vypadající a nechápající situaci. Myslím, že mě tak deset lidí právě zabíjí pohledem. Fakt se to děje? Bože. Cítím tu ruku někde mezi ramenem a pasem. Loučím se s poznámkou, že je to dnes nejhezčí překvapení, které mě potkalo a poděkuji za zážitek. On poděkuje taky, ještě něco dodá a mezitím mi sjíždí od ramene až po zápěstí, kdy se ruce tak na deset vteřin propletou. PROSÍM?!?!?!
15.30
Muzikanti nejsou zdravý, to je jasný. Bože. Co mu je. Co mi je? Co se to vlastně děje? Jéé pivo. A kofola. A hranolky, sbohem zdravá stravo.
18.30
Umírám. Na horko. Proboha. Hele, Kryštof už začíná? Supr čupr, pojďme skákat jako blázni!
Mám stííísněnou, jako hřeben mezi vlasy..
MILUJU ŽIVOT!
20.30
Jak můžou hrát fotbal po dvouhodinovém koncertě? Blázni! Ať tohle nikdy neskončí, prosím!
22.30
To už to končí? Táborák je fajn ale... fakt už musíme?
01:45
Chrrrrrrr...

Terry

Praha, že prej.

13. července 2014 v 15:04 | Terry |  Ze šuplíku
No. Jak začít? Nevím. Před čtyřmi dny jsem se na týden stala oficiálně pražačkou. I když, řekla bych, že letos spíš pražským turistou. Všechno je hrozně jiný než loni. Nejsme tu samy dvě, nemáme měsíčníky a tak stále dokola kupujeme lístky na metro - věc, která člověka ZRUINUJE! Po nocích se sice nebojíme, ale stejně už od začátku cesty sem mám zvláštní pocit. Pocit, že... se něco pokazí, že já něco pokazím. Už se mi pár takových chyb podařilo - jako vždy. Jenže.. prostě je to jinak všechno. VŠECHNO. Něco dobře, něco špatně, ale jinak. Moc jsem se těšila, že si vyvětrám hlavu pryč od všeho. Ale vlastně jsem od problémů neutekla, ne od všeho, co bych potřebovala. Tak nějak.. jsem si je přivezla s sebou nebo co. Prostě ten problém bude ve mně. A od toho utéct nejde. Ale potřebovala bych to, moc. Jsem ráda, že jsem tu s lidmi, se kterými tu jsem. Věřím, že by si dokázali rozumět víc, ale prostě tu je nějaká bariéra, hm. Z Prahy jsem kromě Václaváků vlastně toho ani tolik neviděla - za všechno může počasí a metro. MILUJU TIMA BURTONA. Strávit čtyři hodiny na výstavě bylo stejně málo, trochu toho lituju. Měla jsem tam bejt totiž dýl, vážně. Zážitek doporučuji každému, jojojo. Jen mě štve, že jsem si nekoupila ten božskej hrníček! Fakt byl totiž super. Že já vždycky musím odjet s knížkou. Ale.. ale stojí za to!! Letos si odvezu hodně knížek. A taky vzpomínek a pocitů. Nějak mě všechno těší a mrzí zároveň. Terezo, přestaň už s tou rozpolceností a užívej si sakra toho, co teď máš! PROBOHA UŽ.

3/7

3. července 2014 v 14:23 | Terry |  Ze šuplíku
Včerejšek byl vlastně fajn. Byla jsem se projet do jiného města. Říkám si, že jsem vlastně strašně ráda, že v rámci možností jsou věci 'jako dřív'. Těšilo mě, s kým můžu trávit volný čas. Děkuji.

Každopádně... mi přijde, že padá zas nějaká krize. Celej červen se na pokraji hroucení těším z toho, že o prázdninách se posilním jak zdravým spánkem, tak zdravým jídlem a hlavně se obklopím lidmi, kterými chci. Obklopit se pozitivy. Z července oficiálně ubíhá třetí den. A já mám už třetí den takové.. strašně divné myšlení. Potěšilo mě, že jsem po dlouhé době mluvila já. Že se nesvěřovali lidé s problémy mně, ale že jsem své myšlenky mohla sdělit já. Člověk si tak nějak vlastně srovná myšlenky. Aspoň jedna dobrá věc. Ale zároveň... si připadám jak v nějakém špatném filmu. Pozitiva jsou zatím skoro nulová, spánek mě stále obchází obloukem a jídlo to samé. Dneska jsem na kakau. Není to úmyslně. Prostě v lednici není nic atraktivního a tak jsem na kakau a je mi dobře. Necítím smutek, necítím deprese, ani v nejmenším nemůžu říct, že bych se cítila špatně, nemám důvod. Mám skvělé lidi kolem sebe. Milující. Hodné. Upřímné. Ale přijde mi, že ošizuji já je. Že jim nedávám vše, co bych chtěla. Dávám málo. Za pár dní mám narozeniny a to je taky zvláštní. Jediná věc, kterou si na ně přeju je vypadnout pryč. Což by mělo vyjít. Ale nejraději bych byla někde zavřená na baráku sama. Ale to by mi asi taky neprospělo. Nemám ráda tyhle nálady, kdy mám chuť se bezdůvodně někomu vybrečet na rameni a POTŘEBUJU někoho k sobě a zároveň nechci vidět vůbec nikoho. Už aby to přešlo. Tak snad devátýho.

But I, I've got a war in my mind

Always June

24. června 2014 v 19:35 | Terry |  Ze šuplíku
Přijde mi fér napsat zase něco elektronicky. Polaroidový koláže mi přijdou jako skvělé připomenutí. Tak sem přijde taky jedno červnové :)
Stalo se několik důležitých věcí - jako vždy. No takže.

Byly chvíle zoufalství, kdy jsem místo jakéhokoliv dělání čehokoliv do školy raději kreslila. Trucuju, že neumím kreslit uhlem a tak to zkouším, pomalu ale jistě. Snad o prázdninách bude víc času? Pak už jsem teda začala něco dělat. Plakáty vyrobené v nemocniční posteli, modrozelene vytisknuté na školní tiskárně se kterou se tak moc MILUJEME. Nechala jsem to tak. Raději. A moc se těšila na další z pátků. Přišel. Nebo spíš přijel. Pátek přišel, D. přijel:) a já s ním. Mohla jsem vyzkoušet, jak chutná koblihová zmrzlina! Byl to dost koblihový, předražený, ale stejně skvělý víkend. Jo a taky plný učení. Dějiny - tohle vám nikdy nezapomenu! Objevila jsem na dívčích záchodech stopu po E. Jsi v Košicích, tak jak sakra?! Má tu někde špehy, já to vím! Tak máme teď ovečky vlastně všude. Pak přišla ta šílená vedra, taky sranda. Čtyřicítky a tak, no prostě nádhera. Nedalo mi to a koupila jsem si moc moc předražený čaj. Sice jde opravdu jen o značku, ale to nic nemění na faktu, že ten čaj je naprosto geniální! Aspoň myslím. Angličtinu začínáme trávit všude, jen ne ve třídě. Takže třeba v kavárně. V ekonomice kreslíme poslepu své spolužáky a bráníme se tak před spánkem. Před klauzurami se zase bráníme plynovými maskami, někteří. A chodíme na SUPšarády, na které vlastně ve finále nepřijdeme, protože nezbude čas. Umíráme v dalších hodinách španělštiny, dějin umění a máme na stěně světelné meče. Ležíme se spolužákem na lavici a napodobujeme se, protože to naprosto dokonale doplní absurdní atmosféru kolem. Přichází konec, klauzury. Šaty, podpatky, hrůzy války. Padne plný počet bodů, tedy 15 z 15 a vypadá to, že přece jen do čtvrťáku dojdu. Na obhajoby přijde tak 70 lidí, je to na zhroucení. Ale zvládli jsme to a úspěšně! Máma mi koupila nový batůžek, odteď jsem námořník cestující do Holandska, ale snad to vezmu přes Citov a Prahu. No a taky Hluzov, Přerov a jiná místa, uvidíme. Je to batůžek na cestování, na foťáče, svačinku a na hromadu skvělých vzpomínek, tak schválně. Pak přišel ohňostroj. No, v červnu, fakt! Taky přišlo pár horších dnů, ale i těch lepších. Pár nocí, kdy si člověk uvědomí, jak mu záleží na ostatních a že by to možná měl dávat víc najevo. Polepším se. No a nakonec dnešní fotka z konzervatoře, tento den bych nazvala jako jednu velkou komedii. Ale aspoň to bylo zábavné. Aspoň myslím. Teda zatím. Těžko říct. Červen je dlouhý. Je krátký. Je krásný i smutný.
Always June

No love

11. června 2014 v 17:20 | Terry |  Ze šuplíku
Chci konec světa. Chci ten osudný měsíc. Chci hrozně moc věcí zpět. MÝCH věcí zpět. Chtěla bych hrozně moc věcí změnit. A měním. Jenže... Je to k dobrému? Jsem šťastná, prakticky denodenně. Žere mě, že nejsem s lidmi, se kterými bych chtěla. Žere mě, jak mi škola žere čas. Žere mě, že dávám klauzurám hodně a přitom to nemůže jít vidět. Žere mě spousta věcí. Ale jedna úplně nejvíc. Kterou nemůžu už rok a půl změnit. Proč se nikdy nepoučím? :)

Cause everytime you fight, the scars are gonna heal
But they're never gonna go away




Polaroidová koláž

30. května 2014 v 12:23 | Terry |  Ze šuplíku
Jsem ráda, že jsem se víc zaměřila na deník. Přece jen, ono je to v té papírové podobě takové... osobnější, ne? Navíc teď dělám ještě na jednom takovým.. journal, vím já jak se tomu nadává česky? Kažopádně mi došlo, že tady co se týče různých věcí mi ty myšlenky zaostávají. Nepíši sem ty malé věci, které mi teď mění život. A co teprv ty velké. Nemeám vůbec chuť ani čas se vždy pustit do dlouhých článků. Navíc mám teď v plném proudu klauzurní týden. Je smutné, že je vlastně pátek odpoledne a já už teď vím, že nestihnu do neděle vše, co potřebuju. Měla bych psát úvahu. No a když mám na práci milion jiných věcí, to je aspoň důvod k tomu napsat konečně článek sem, žejo?

Tákže. Teď přichází takové to 'stručné' shrnutí. Vlastně se toho moc nestalo. I když něco jo. Málo. Dostala jsem oblbovací léky do žíly. A fakt fungovaly! Třeba jsem se taky poprvé projela sanitkou. A říkám vám, jezdit hlavou dopředu a nohama ve dveřích je fakt k zblití. K zblití byly taky moje nohy. Díky Bohu za obvazy. Vlastně jsem neviděla vůbec žádný průběh léčby, protože při každém převazu jsem se dívala do stropu. Abych jim to tam nepozvracela. Byly to týdny spaní, bolestí, milých návštěv a celkově jsem si odpočinula, i když někdy byl ten odpočinek... vyčeprávající. Ve volném čase (no fakt nějakej i byl!) jsem si udělala skvělej deník. Něco občas načmárala během mých nemocných dní, kterých bylo doteď do aleluja a dodnes vlastně neskončily. Chodila k babičce na oběd, když jsem zrovna chodit mohla. Jedla jsem, POŘÁD. Taky se to na mě podepsalo, ale postupně zase můžu cvičit, takže snad. Taky jsem zjistila, že bych si mohla otevřít hudebniny. No vážně, mám doma těch trsátek víc než samotnej kytarista. A to je co říct. Přehlouply se týdny a začínala jsem chodit. A taky podporovat ty moje nadějné. Tam se stalo moc věcí. Třeba jsem dostala první tulipán. Když přišel Máj. Lesamáj. V Brně. BOMBA! Vůbec mi nevadilo stát vlastně skoro všude v první řadě, potkat milé lidi, být tam s hrozně důležitým člověkem a.. a.. a pak byly ty dny potom taky hrozně skvělý! Přišla za to ale daň. Se jménem streptokok. Tak jsem valila k doktorce znova, už tam mám přečtené všechny letáčky a tak mě každá návštěva pouze unavovala. Díky toho jsem nestihla jednu důležitou věc. Jedno důležité rozloučení. Dodnes toho lituju. Víc radši nic. Upletla jsem nekonečný náramek. Přišla mi úžasná návštěva, která se nemoci nebála! DĚKUJI. Takže jsem skončila znova u doktorky, v lékárně a ve finále v posteli, ZASE. Léčím se doteď, ale už ne v posteli. Přes víkendy většinou ne v té mojí. Zase jíme, ale už spolu. No a je to fajn, moc fajn. Zvládla jsem jednu hodně moving knihu. Bylo to. No, psala jsem o tom článek, protože mě to velmi poznamenalo ale ve výsledku skončil v rozepsaných, tak třeba jindy. No a poslední fotka je včerejší. Protože momentky na skypu jsou milé. Krásné. Ale... TÁK vzdálené. A tak si jen říkám už aby zase byly prázdniny. Možná ani ne prázdniny, jen ať už máš po závěrečkách, já po klauzurách, parťák po těžkostech a všichni jen úsměv na tváři. :) Tak doufám, že všechno vyjde, hm?
Terry

Kam dál